Plzeňsko červenec 2017 tlachání

Vážně se nemám ráda za to, jak nafotím stovky fotek prostě jen tak a hodím to do počítače, aniž bych to v nejbližší době promazala. Ale udělat to musím, protože to zahlcuje a musím vybrat ty ucházející pro moje články. Jen tak mimochodem, na této dovolené, o které se dlouze rozepíšu níže (odkaz na mnohem kratší a více informační článek je tady), jsem nafotila 770 fotek.

A teď k dovolené. Vzhledem k tomu, že jsme navštívili všelijaká místa a města naší země, při vybírání další destinace jsme si neřekli, kam bychom se chtěli podívat, ale spíš jsme si položili otázku, kde jsme vlastně ještě nebyli? Tím tedy nechci říct, že by Plzeň a její okolí nebyla oblast, kam bych se nechtěla podívat. Moravskoslezský kraj je poslední kraj v ČR, který jsem ještě nenavštívila, a je to právě místo, které mě vážně moc neláká. Evokuje to ve mě představu nedýchatelného vzduchu, dolů a kouřících se komínů.

Zase jsem odbočila z tématu, doufám, že to bude pro tento článek naposledy. Chci říct, že Plzeňský kraj pro nás byl neprozkoumaný a při dovolené na Šumavě před několika lety jsme kvůli krátící se dovolené nestihli zajet do Klatov na mumie, chtěli jsme si to protentokrát vynahradit.

První den jsme byli pouze na cestě, k večeru jsme hledali nějaké ubytování. K tomu nám posoužil naše stařičká automapa. Stop GPS a chytrým mobilům, my hledáme cestu postaru. O této automapě určitě ještě uslyšíte, ale je v kontextu dovolených uskutečněných před toto. Tato dovolená již bohužel byla pro automatu poslední, rodiče se rozhodli zminimalizovat četná nedorozumění například s kempy, které již nejsou v provozu, a dát šanci těm novějším. Čili si k Vánocům koupili novou automapu.

Slíbila jsem, že už nebudu odbočovat od tématu. Podle naší stařičké mapy jsme objevili kemp, který byl ještě v provozu a který se například dle roztaveného bazénů dál rozšiřoval a vylepšoval. I když jsme disponovali stanem pro čtyři osoby, doufali jsme, že se vyspíme v chatičce. Naše přání se splnilo, dostali jsme klíče od chatky táborového typu kousek od rybníka. Rozhodli jsme se přespat pouze jednu noc a druhý den se vydat dál.

Druhý den jsme navštívili město Klatovy, které nebyl i přes pěkný kostel na náměstí úplně můj šálek kávy. Navštívili jsme již zmíněné mumie, což můžu označit za trošku zvláštní zážitek. Nemám odsud žádné fotky, protože jsem nebyla schopná se zeptat, jestli se tam fotit může.

Při kupování vstupenek - kdy táta musel naprášit, že pro mě chce vstupné pro dospělé, protože jsem u sebe neměla žádný studentský doklad, nedal ani šanci zjistit, jestli bych ho potřebovala - nám bylo nabídnuto výhodné vstupné ještě s návštěvou muzea secesního skla z této oblasti, ale od soukromého zahraničního vlastníka sbírky. Tuto návštěvu hodnotím z cela jasných důvodů jako esteticky příjemnější, protože nejsem fanatik do mumifikovaných mrtvých těl a radši si prohlédnu pestrobarevné skleněné nádoby v mém oblíbeném uměleckém slohu. Zde zaručeně  nebylo možno fotografovat, ale odnesla jsem si odsud pohledy. I budova a prostor před ním byly zajímavě řešené.
Hned naproti muzeu jsme zvědavě nakukovali za bránu, protože zde rostly krásné tulipány, které mi připomínaly moji oblíbenou destinaci Holandsko.

pavilon skla

Z Klatov jsme se  vydali k vodnímu hradu Švihov, která se mi kvůli vyskytujícímu se vodnímu příkopu zalíbila. Když jsme podél kanálu poodstoupili od hradu, narazili jsme na chlupatá vodní stvoření - vydry.

Švihov s vodním příkopem

Vydra

Naše cesta dále vedla k naučné stezce Žďár. Protože není nad procházky přírodou.

rybníček na naučné stezkce Žďár

Další plánem bylo přiblížit se k Plzni a najít poblíž další kemp na přespání. Přibližovali jsme se k Plzni s tím, že těsně před ní odbočíme, abychom městem vůbec nemuseli projíždět nebo se v něm dokonce motat. Bohužel to se nějak nepodařilo a my se ocitli v Plzni. Neměla jsem přehled o tom, jak je to velké město, proto mě dost překvapilo, že i když jsme jeli několik minut, město táhlo až k horizontu před námi.  Snažili jsme se vyjet s Plzně a najít tedy ten kemp. Nevím, jestli to za to mohla mapa, ukazatele, nebo náš orientační smysl, ale dělalo nám to docela problém. Když jsme zatavili u nějakého parkoviště u nějakého rybníka hned za Plzní, zjistili jsme, že je to vážně jenom parkoviště ale žádný kemp. Zmateni jsme jeli dál. O pár kilometrů jsme se vzdálili, ale dle naší mapy tímto směrem již žádný kemp poblíž nebyl. Proto jsme zastavili ve vesnici, kterou jsme zrovna projížděli, a zeptali se kolemjducího na nějaký typ. Byl nám doporučen kemp Ostende, což možná byl ten kemp, který jsme hledali. Možná taky ne, i když je to teprve půl roku, nepamatuju se. Znamenalo to, že musíme vrátit zpátky k blíž k Plzni. Aby toho nebylo málo, rozpršelo se. Pro jistotu jsme se po cestě zeptali ještě jednou a byli správně navedeni. Když jsme se konečně ocitli před branou tříhovězdičkového kempu, došlo nám, že jsme hledali kemp na špatné straně rybníka, který se jmenoval Bolevák.

Pršelo, když táta šel zjistit situaci, zjistila jsem, že mají zpoplatněnou wifi, vrátil se s tím, že žádné chatky nejsou volné, ale zaplatil nám tři noci ve stanu. Nálada byla na bodu mrazu, nikomu z nás se nechtělo stavět stan dešti. Po objížďce kempu jsme zjistili, že není příliš rozlehlý a je dost obsazený. Zaparkovali jsme na jednom z mála volných míst. Táta šel obhlédnout restauraci, my s mamkou zůstali v autě a zjišťovali další nedostatky, které nám na náladě ještě ubraly. Týkaly se zvoleného místa, hned vedle byla lampa a přes cestu se shromáždili pod přístřeškem Holanďani v mém věku, což značilo ruch.

Náladu mi zlepšily hranolky s houbovou omáčkou a to, že jsme rozhodli přesunout na jiné místo. Ale potom zase přinesla mamka další špatnou správu, sprchy jsou bez závěsů. Za mírného deště a v obklopení cizinců - převážně Němců a Holanďanů, ale i Francouzů - se stany a karavany jsme postavili stan. Bohužel táta pozapomněl, jak se skládá, tak jsem se díky zkušenostem s rozkládáním stanu na Votvíráku musela zapojit víc, než jsem chtěla.

Táta se druhý den nechtěl plést uličkami města a hledat parkování, tak jsem navrhla přepravu MHD, což bylo schváleno. Druhý den jsme tedy vyrazili do města, táta s obstaranými denními jízdenkami a radami, že stačí jet jednu zastávku autobusem, pak se nasedne na tramvaj, a ta nás doveze až do centra. A s pochybnou radou, že s jízdenkami se už nemusí nic dál dělat, což se nám mohlo vymstít, ale měli jsem štěstí a bylo to pro nás spíš výhodné. Ale k tomu později.

Při jízdě tramvají - což samotné na mě působilo jaké velké dobrodružství - jí táta nezapomněl označit za šalinu a já jsem ho nezapomněla upozornit, že jsme v Plzni a tady se to určitě neříká. Jako kdyby snad byl z Brna, z okolí, nebo tam strávil delší dobu než tak jeden den. V té době jsem na tom byla podobně.

Už den před tím mě uchvátila synagoga, když jsme jeli okolo, tentokrát mě uchvátila znovu, když jsme z tramvaje vystupovali poblíž ní a vydali se na náměstí. Cestou jsme potkali spoustu krásných domů. Prošli jsme přes náměstí a přes informační centrum pro letáčky a namířili k plzeňskému podzemí, což pro nás bývá oblíbené místo i v ostatních městech. Návštěvy podzemí i jeskyň s mnohem nižšími teplotami než na po vrchu země v parném letu přijdou vhod.

synagoga

V jednom výklenku se nacházel dřevěný stroj, který jsem směrem k tátovi okomentovala, že takhle nějak vypadá knihtisk. A hned potom se průvodce zeptal, jestli víme, o co se jedná, k čemu to slouží. Lidé tipovali, že se jedná o lis na ovoce. Já jsem samozřejmě nic neřekla, takže průvodce musel objasnit sám, že se jedná o knihtisk, který byl právě vyroben z lisu na ovoce. A Plzeň je místem, kde došlo k jeho prvnímu použití na našem území.

Po opuštění příjemného chladu v podzemí jsme se na moji žádost vydali o trochu více rozpálit, kdyby nám náhodou bylo málo teplo. Šli jsme do indické restaurace. Na krátko jsem se na náměstí připojila k jakési wifi a našla nejbližší indickou. Která nám bohužel nebyla dopřána, protože jsme jí nemohli najít, takže jsme se vydali k další. Ale díky tomu jsme potom zavítali do pěkného sekáče.

Pak přišel čas na návštěvu něčeho, co by byl hřích v Plzni vynechat. Přejeli jsme k obřímu areálu pivovaru. Kráčeli jsme podél něj, hledajíc vchod. Když jsme se kdesi po cestě zeptali, byli jsme navedeni ještě o pár stovek metrů dál k tomu správnému vchodu.

I když pivo není mým oblíbeným nápojem, exkurze v pivovaru byla zajímavá, i když jsme hned za začátku měli smůlu a nejela žádná z linek s plechovkami a lahvemi. Když nás zavedli do sklepů a natočili čerstvé pivo přímo ze sudů přímo v té nejlepší fázi a bez pasterizace a filtrace, taky jsem samozřejmě ochutnala. Aby můj bratr z toho taky něco měl, rodiče mu nechali vyrobit půllitr s jeho přezdívkou.
Blížil se večer, tak jsme počkali na MHD do kempu. To jsem tátu při prozkoumání jízdenek upozornila, že jsme na ně měli napsat datum a čas, vytrhnout je z rámečku a zalepit, protože takhle jsou neplatné. Nezbilo nám nic jiného než to udělat v tuto chvíli. A tak jsme jezdili na jednodenní jízdenky dva dny.

sudy s pivem ve sklepě

Další den byl určen na návštěvu plzeňské zoo. Pomocí MHD jsme dojeli k již zmiňované synagoze, o čemž jsme hned poté zjistili, že byla chyba a měli jsme vystoupit dříve a přestoupit. Takže jsme museli přestoupit do další tramvaje, která jela asi jednu zastávku v našich stopách a pak už změnila směr, aby nás zavezla na zastávku zoo. I když už mi dávno není deset, tak jsme si koupili vstupenku nejen na procházku zoo, ale zaplatili jsme si i návštěvu přilehlého Dinoparku. Příležitost navštívit tento typ zábavního areálu se nám naskytla až tehdy, tak proč si to nedopřát, i když jsou dinoparky především určené spíše pro mladší publikum a jeho doprovod a ne pro tříčlenné uskupení v plnoletosti. Nesoustředit se na lehký pocit nepatřičnosti mezi pobíhajícími a jásajícími dětmi s jejich rodiči.

Cesta k zoo a dinoparku

žirafa

lama

Po celodenním obhlédnutí veškerých modelů dinosaurů a výběhů se zvířaty z různých částí planety Země jsme se navrátili do kempu, abychom porozhlédli po jeho okolí. Udělali jsme si procházku po cestě podél rybníku Bolevák, která se navíc nacházela v borovém lese a byla jako dělaná pro jízdu na kole, kolečkových bruslích či pro romantické procházky. Samotný příjemný dojem tohoto místa  nacházejícího se nedaleko Plzně dokresloval právě odehrávající se západ slunce - příjemné světlo i růžovo oranžové hry na obloze. Díky tomuto poslednímu zážitku ve mě Plzeň jako město zanechala hluboký a příjemný dojem, ač jsem neměla moc velké očekávání.

Poslední noci v kempu jsme se od Plzně vzdálili směrem k domovu. Naší zastávkou se stalo muzeum letadel, které jsme nakonec nenavštívili. To z toho důvodu, že při příjezdu měli ještě zavřeno, já o to zas tak moc nestála a rodiče se shodli, že nechtějí čekat a stačí jim, co vidí přes přes plot do zahrady, kde stálo desítky, možná stovka letadel a jiných dopravních prostředků.

Na cestě k domovu jsme si udělali krátký výlet na drobnou zříceninu na okraji obce, ze které zbyl pouhé dvě protilehlé zdi s velkými okny, a také hromada kamenů. Bohužel jsem pozapomněla, o jakou stavbu se jednalo, či jak se jmenovala vesnice, kde s tato zřícenina nacházela, takže jsme musela klasicky googlit. Jednalo se o zříceninu letohrádku Kamýk nacházející se u obce Osek.

zřícenina letohrádku Kamýk

Další zastávka se uskutečnila v městu Březnice, kde jsme se úplnou náhodou dozvěděli, že se v noci v Boleváku utopil člověk. Zavítali jsme do místního pěkného renesančního zámku, kde jsem se já s tátou zúčastnila prohlídky v překvapivě skromném počtu - kromě nás dvou paní průvodkyně vyprávěla o historii zámku ještě jednomu člověku. Mamka jako obvykle zůstala v parku s malebnými rybníky, protože návštěvy hradů a zámků  příliš nevyhledává. Upřímně, naprostou většinu vynechává, protože jí nedělá dobře vzduch v těchto stavbách.

Zámek Březnice

rybník v zahradě zámku Březnice

Touto návštěvou byla naše dovolená po Plzeňském kraji ukončena.